Představte si, že se na bojišti ocitnete v drtivé menšině, vaši spolubojovníci padají jeden po druhém a Řím je tisíce kilometrů daleko. Právě takový osud potkal tisíce římských legionářů v roce 53 př. n. l., když se střetli s Parthy v bitvě u Karrh. Zatímco většina historických pramenů se soustředí na ohromující porážku, skutečný otazník visí nad osudem desítek tisíc zajatců. Někteří historici naznačují, že jejich cesta zdaleka neskončila v parthském zajetí, ale vedla dál – možná až na samý okraj tehdejšího známého světa, do starověké Číny.
Je to jeden z největších historických detektivních příběhů, který láká badatele i snílky po celém světě. Mohli se tito ztracení Římané skutečně stát součástí jiné civilizace, tisíce kilometrů od domova? A co na to říkají důkazy, které jsou k dispozici?
Zkáza u Karrh: Ztracené legie Říma
V roce 53 př. n. l. se impérium římského generála Marca Licinia Crassa, jednoho z nejbohatších mužů Říma a člena prvního triumvirátu, střetlo s parthskou armádou poblíž města Karrhy (dnešní Harran v Turecku). Byla to bitva, která se zapsala do dějin jako jedna z největších římských katastrof. Crassova armáda, čítající přes 40 000 mužů, čelila menší, ale vysoce mobilní parthské jízdě, vyzbrojené obávanými lukostřelci a těžkooděnci Katafrakty.
Římští legionáři, zvyklí na boj zblízka a v pevných formacích, byli bezmocní proti neustálým šípovým salvám, které je decimovali z dálky. Jejich taktika i těžká zbroj se v otevřené poušti ukázaly jako nevhodné. Výsledkem byla drtivá porážka, kde zahynulo na 20 000 legionářů, včetně samotného Crassa, a dalších 10 000 bylo zajato. „Bitva u Karrh byla pro Římany naprostou katastrofou a jedním z nejdrtivějších vojenských debaklů v jejich historii,“ uvádí Britannica k této události, která otřásla celým Římem.
Osud těchto zajatých vojáků se stal předmětem mnoha spekulací. Co se s nimi stalo? Zmizeli beze stopy, nebo se jejich příběh odvíjel dál, daleko za hranicemi římského vlivu?
Stopa vede na Východ: Od Parthie k Hanům
Historické prameny naznačují, že Parthové přesídlili zajaté legionáře do svých východních provincií, například do Margiany, dnešního Turkmenistánu. Zde mohli sloužit jako pohraniční stráže nebo žoldáci. To samo o sobě není nijak zvláštní; zajatí vojáci často nacházeli nové uplatnění ve službách svých přemožitelů. Skutečná záhada začíná až o několik desítek let později, kdy se objevuje teorie, že se tito Římané dostali ještě dál na východ.
V 50. letech 20. století popularizoval sinolog Homer H. Dubs myšlenku, že někteří z těchto římských vojáků se po sérii událostí, které zahrnovaly střety s Xiongnu (kočovnými kmeny ze severu), dostali až na hranice starověké Číny. Tam se údajně střetli s armádou dynastie Han. Čínské historické záznamy, konkrétně Kniha Han, popisují střet s neobvykle bojujícími vojáky. Tito válečníci údajně používali formace připomínající římskou želvu (testudo), kterou čínské zdroje popsaly jako „rybí šupiny“, a stavěli dřevěné palisády – obranné prvky, které byly pro tehdejší čínské vojenství netypické, ale pro Římany zcela běžné.
Představa, že zkušení římská legie, byť ve zmenšené podobě, bojovala na straně čínských Hanů, je fascinující a vzrušující pro historiky po celém světě. Mohla by to být klíčová stopa k objasnění jednoho z největších osudů ztracených armád.
Záhada Liqian: Vesnice s římským odkazem?
Nejkonkrétnější, a zároveň nejkontroverznější, stopa vede do čínské provincie Kan-su. Zde se nachází malá vesnice Liqian, dříve známá jako Zhelaizhai. Její název je pro některé badatele klíčem k záhadě. Liqian je totiž interpretován jako čínská transkripce slova „legie“ nebo „Řím“. Tato lingvistická podobnost, ačkoliv může být náhodná, okamžitě podnítila představivost.
Místní obyvatelé Liqian se navíc odlišují od okolních populací. Někteří mají světlejší vlasy, modré nebo zelené oči a výraznější nosy, rysy typické pro kavkazské etnikum. Dlouho se vyprávěly legendy o „západních lidech“, kteří se v dávných dobách usadili v oblasti. Pro zastánce Dubsovy teorie to byl silný argument. Tvrdili, že tito lidé jsou přímými potomky ztracených římských legionářů, kteří se zde po staletích asimilovali do čínské společnosti.
Tato teorie se stala nesmírně populární a inspirovala nejen historiky, ale i média a turismus. Vesnice Liqian se na čas stala poutním místem pro ty, kteří věřili v její římské kořeny, a místní dokonce postavili sochu římského vojáka.
Geny promlouvají: Věda a pochybnosti
S nástupem moderní genetiky se objevila naděje na definitivní rozluštění této záhady. V roce 2007 byla publikována genetická studie obyvatel Liqian v časopise PLoS ONE. Výzkumníci analyzovali DNA a zjistili, že u některých obyvatel existuje vyšší podíl kavkazských genů ve srovnání s okolními čínskými populacemi. Tyto výsledky byly okamžitě interpretovány jako možný důkaz římského původu a oživilo to debatu o ztracené legii.
„Přestože genetické studie odhalily přítomnost kavkazských genů v Liqian, tento nález sám o sobě nestačí k potvrzení římského původu a je předmětem intenzivních akademických debat.“
Nicméně, jak autoři studie, tak i další vědci rychle upozornili, že výsledky nejsou jednoznačné. Přítomnost kavkazských genů v západní Číně není sama o sobě překvapivá. Oblast Kan-su se nachází na Hedvábné stezce, starověké obchodní cestě, která po tisíciletí spojovala Východ se Západem. Po této stezce putovali nejen obchodníci, ale i vojáci, cestovatelé a migranti nejrůznějších etnik, včetně mnoha kavkazských národů. Je tedy možné, že tyto geny pochází od jiných západních skupin, které se usadily v regionu, a nikoliv přímo od římských legionářů.
Nekonečná cesta za pravdou
Moderní historický a archeologický výzkum teorii o římském původu obyvatel Liqian z velké části vyvrací. Navzdory rozsáhlému pátrání se v oblasti nenašly žádné konkrétní římské artefakty – mince, zbraně, keramika nebo nápisy, které by přímo dokazovaly přítomnost Římanů. To je pro teorii o legionářích, kteří by žili v oblasti po generace, značně problematické. Bylo by velmi neobvyklé, aby po sobě tak kulturně odlišná skupina nezanechala žádné hmatatelné stopy.
Alternativní vysvětlení existují i pro čínské záznamy o „rybích šupinách“ a palisádách. Tyto taktiky mohly být použity i jinými západními nebo kočovnými národy, které se s Číňany střetly. Název Liqian mohl mít také jiný, čistě čínský původ. Jak uvádí Wikipedia, i přes romantickou představu, absence důkazů vede k velkému skepticismu mezi většinou akademických historiků.
Příběh ztracené římské legie, která se dostala až do Číny, zůstává sice fascinujícím, ale převážně nepotvrzeným mýtem.
