Léto roku 1518 ve Štrasburku nebylo jako žádné jiné. Místo letní pohody se město stalo svědkem děsivého a nepochopitelného jevu: stovky lidí začaly tančit. Nešlo však o radostnou oslavu, nýbrž o nekontrolovatelné, horečné pohyby, které je dohnaly až na pokraj vyčerpání, a v mnoha případech i smrti. Jak je možné, že lidé tančili doslova až do kolapsu a co tuto záhadnou epidemii spustilo?
Když tanec ovládl ulice Štrasburku
Začalo to nenápadně, v červenci roku 1518, kdy jedna žena jménem Frau Troffea vyšla na ulici ve Štrasburku, tehdejší součásti Svaté říše římské (dnešní Francie), a začala tančit. Její pohyby byly podivné, trhavé a zcela mimo kontrolu, jako by jí někdo tahal za neviditelné nitky. Zpočátku si nikdo nedokázal vysvětlit, co se děje, ale během několika málo dní se k ní přidaly desítky dalších obyvatel. Město, které už tak sužovaly rozsáhlý hladomor a epidemie nemocí, bylo svědkem šíření nepochopitelné mánie (History.com).
Během srpna se počet postižených vyšplhal až na neuvěřitelných 400 lidí. Ulice Štrasburku ožily horečným tancem, který se nezdál mít konce a postupně pohltil celé komunity. Co je však nejvíce zarážející a z dnešního pohledu nepochopitelné, městské úřady a lékaři zpočátku věřili, že řešením je paradoxně více tance. Domnívali se, že postižené je třeba nechat se z tance „vytančit", a dokonce nechali stavět pódia a najímat hudebníky, aby tančící podpořili v jejich úmorném snažení (Britannica). Tento neuvěřitelný přístup však situaci pouze zhoršil, namísto uklidnění jen přiléval olej do ohně kolektivního šílenství.
Tanec až do vyčerpání: Příznaky a tragické následky
Představte si, že tančíte celé dny, bez odpočinku, bez jídla, bez spánku, dokud se vaše tělo zcela nevyčerpá. Ti, kdo byli postiženi tančícím morem, prožívali přesně tohle. Jejich pohyby byly popisovány jako křečovité, trhavé, často doprovázené konvulzemi, a zdálo se, že jsou zcela mimo jejich vůli. Oči měli prázdné, ponořené do jakéhosi transu, a jejich chodidla krvácela z neustálého a neúprosného pohybu. Tančili nekontrolovatelně, dokud se nezhroutili vyčerpáním (Wikipedia). Někteří takto vydrželi tančit dny, jiní dokonce celé týdny, což svědčí o neuvěřitelné psychické síle, ale i o obrovském utrpení.
Přesný počet obětí této tragické epidemie je sice předmětem debat mezi historiky, ale dobové záznamy hovoří o stovkách úmrtí. Na vrcholu mánie prý umíralo až 15 lidí denně. Příčinou nebyly jen infarkty či mrtvice, ale prosté a úplné vyčerpání organismu, který nebyl schopen takovou zátěž dlouhodobě zvládnout. Pohled na umírající tanečníky, kteří se nedokázali zastavit, musel být pro tehdejší obyvatele Štrasburku děsivý a zanechat v nich hluboké trauma. Teprve když se situace stala neúnosnou a úmrtnost narůstala, veřejné tančení bylo zakázáno a postižené se pokusili přesunout do svatyní v naději na zázračné vyléčení (History.com).
Proč se tančilo k smrti? Dvě hlavní teorie
Záhada tančícího moru z roku 1518 dodnes nedá spát historikům a vědcům. Existují dvě hlavní teorie, které se snaží tento nepochopitelný jev vysvětlit. Jedna z nich se soustředí na fyzické příčiny, zatímco druhá směřuje k psychice a sociálnímu kontextu.
První prominentní teorie hovoří o otravě námelovými alkaloidy, známé jako ergotismus (Wikipedia). Námel je houba, která často roste na žitném chlebu, základní potravině tehdejšího obyvatelstva. Alkaloidy obsažené v námelu mohou způsobovat křeče, spasmy, halucinace a další neurologické příznaky, které by mohly vysvětlit nekontrolovatelné pohyby. Některé formy ergotismu se projevují právě konvulzemi a svalovými stahy. Tato teorie však má své slabiny. Ergotismus obvykle vede k vážné nemoci a gangréně končetin, což by dlouhodobé a horečné tančení zřejmě znemožnilo. Oběti ergotismu by spíše ležely v bolestech než tančily celé dny (Britannica).
Nejrozšířenější moderní teorií, kterou prosazuje historik John Waller, je stresově indukovaná masová psychogenní nemoc, často nazývaná masová hysterie (PubMed). Štrasburk 16. století čelil neuvěřitelnému stresu: rozsáhlý hladomor, který sužoval Evropu, epidemie nemocí jako neštovice, syfilis a mor, a všudypřítomné sociální nepokoje. V kombinaci s hluboce zakořeněnou vírou v kletby, zejména od svatého Víta, patrona tanečníků, mohlo dojít k vypuknutí kolektivního psychického stavu. Waller argumentuje, že extrémní úzkost a zoufalství, v kombinaci s tehdejšími pověrami, vytvořily dokonalou živnou půdu pro takové kolektivní šílenství. Lidé mohli věřit, že je kletba nutí tančit, a jejich mysl a tělo se tomu podřídily.
Kolektivní šílenství: Masová hysterie v historickém kontextu
Událost z roku 1518 sice byla nejlépe zdokumentovaná, ale rozhodně nebyla ojedinělá. Podobné „tančící mánie", známé také jako choreomanie nebo tanec svatého Víta, se objevovaly po celé Evropě v průběhu 14. až 17. století (Wikipedia). Tyto fenomény se často vyskytovaly v dobách velkých útrap, jako byly války, hladomory a epidemie, což posiluje teorii masové psychogenní nemoci. Kdykoli se společnost potýkala s extrémním stresem a nejistotou, zdálo se, že lidská psychika hledá neobvyklé způsoby, jak se s tlakem vyrovnat.
Taneční mor ze Štrasburku je fascinujícím příkladem toho, jak hluboce mohou sociální a psychologické faktory ovlivnit lidské chování, zejména v dobách krize a strachu.
Dnešní věda chápe masovou psychogenní nemoc jako šíření symptomů nemoci mezi skupinou lidí, aniž by k tomu existovala zjevná fyzická nebo enviromentální příčina. Tyto případy jsou často vyvolány stresem, úzkostí a silnou sugescí. V podstatě jde o kolektivní somatizaci – psychický stres se projevuje fyzickými symptomy (PubMed). V 16. století, kdy chyběly vědecké poznatky o psychice a neurologii, byly takové jevy interpretovány jako boží trest, kletby nebo démonické posednutí, což jen přispívalo k jejich šíření.
Závěr
Tančící mor z roku 1518 zůstává jednou z nejbizarnějších a nejtragičtějších událostí v historii, jasně ukazující, jak křehká může být lidská psychika tváří v tvář extrémnímu utrpení a jak silně může kultura a víra ovlivnit prožívání reality.
