Když se řekne "selfie tyč", většina z nás si představí moderní dobu, smartphony s předními kamerami a záplavu autoportrétů na sociálních sítích. Ale co kdybychom vám řekli, že základy tohoto zdánlivě moderního vynálezu byly položeny už před více než stoletím, dávno předtím, než se vůbec objevily digitální fotoaparáty? Potřeba zachytit sám sebe nebo skupinu přátel z širší perspektivy je totiž stará jako fotografie sama.
Selfie tyč: Novinka, nebo zapomenutý vynález?
Současná popularita selfie tyčí, která vyvrcholila kolem roku 2014, by mohla naznačovat, že se jedná o nedávný výstřelek technologie (Wikipedia). Avšak lidská touha po autoportrétu s prodlouženým dosahem sahá mnohem hlouběji do historie. Je to fascinující připomínka toho, že některé "nové" nápady jsou ve skutečnosti jen oživením starých, čekajících na správný technologický a společenský kontext.
Už v prvních desetiletích 20. století se objevovaly primitivní, ale funkční předchůdci dnešních selfie tyčí. Zatímco moderní tyč je často spojována s kompaktností a lehkostí, dřívější verze musely unést mnohem těžší a objemnější fotoaparáty. To svědčí o tom, že kreativita a inženýrské myšlení v překonávání technických omezení nejsou výsadou jen naší doby.
Když se fotilo s filmem: První pokusy o prodlouženou ruku
Představte si rok 1925. Dva lidé, usměvavý pár, se snaží vyfotit sami sebe. Místo natažené ruky s mobilem však drží fotoaparát upevněný na dlouhé tyči. Tento snímek, který je považován za jeden z prvních zdokumentovaných případů použití zařízení podobného selfie tyči, pochází z Anglie a ukazuje, jak se lidé snažili vyřešit problém autoportrétu už tehdy (Wikipedia). Byla to doba, kdy samospouště byly vzácné a spoléhat se na cizího člověka s drahým přístrojem nebylo vždy ideální.
Ani socialistické Československo nezůstalo pozadu v předvídání budoucích trendů. V roce 1969 se v kultovním sci-fi filmu 'Zabil jsem Einsteina, pánové' objevila scéna, kde postava pořizuje "selfie" pomocí důmyslného prodlužovacího mechanismu (Wikipedia). Tento fiktivní vynález přesně předjímal potřebu autoportrétů a ukázal, že myšlenka prodloužené ruky byla v povědomí kreativních myslí po celém světě.
Japonský inženýr a jeho 'extender stick'
Skutečně systematický přístup k řešení problému autoportrétů přišel až z Japonska v 80. letech. Japonský inženýr Hiroshi Ueda z renomované firmy Minolta se jednoho dne na dovolené v Evropě pořádně naštval. Turisté, které požádal o vyfocení, mu neustále kazili snímky – buď uřízli hlavu, nebo záběr byl úplně mimo (PetaPixel, Wikipedia). Frustrace z nekvalitních fotek ho dohnala k činu.
Ueda se rozhodl, že si svůj autoportrét bude fotit sám a s jistotou. A tak v roce 1983 vznikl nápad na "extender stick", který si nechal patentovat (patent byl zveřejněn v roce 1985) (PetaPixel, Wikipedia). Jeho vynález nebyla jen pouhá tyč; byla to promyšlená konstrukce pro kompaktní fotoaparáty, která obsahovala i malé zrcátko. To umožňovalo uživateli snadno zkontrolovat kompozici snímku před stisknutím spouště, což bylo klíčové pro úspěšný autoportrét s filmovým fotoaparátem (PetaPixel).
Uedova inovace byla na svou dobu skutečně pokroková. Přestože se snažila vyřešit velmi reálný problém, který trápil cestovatele a fotografy, její komerční osud nebyl tak zářivý, jak by se dalo čekat.
Proč se vynález neuchytil (až na podruhé)
Přestože Minolta Uedův "extender stick" uvedla na trh, zařízení se nesetkalo s komerčním úspěchem (PetaPixel, Wikipedia). Proč? Důvodů bylo hned několik. V 80. letech a počátkem 90. let byly kompaktní fotoaparáty stále poměrně objemné a těžké. Držet je na tyči a zároveň se snažit o stabilní snímek bylo fyzicky náročné. Navíc, pořízení fotografie nebylo okamžité jako dnes. Uživatel musel počkat na vyvolání filmu, a teprve pak zjistil, zda se snímek povedl. To eliminovalo spontánnost a radost z okamžitého sdílení.
Společnost dokonce zařadila Uedův vynález v roce 1995 do knihy '101 Zbytečných japonských vynálezů', což jen podtrhuje, jak moc se tehdejší svět na tuto myšlenku díval s despektem (PetaPixel, Wikipedia). Lidé pravděpodobně považovali takové zařízení za nemotorné, zbytečné a možná i trochu komické. Tehdejší technologie a společenské zvyklosti prostě nebyly připraveny na to, aby "selfie tyč" přijaly s otevřenou náručí.
"Vynález je často jen tak dobrý, jak dobrá je technologie, která ho obklopuje a umožňuje mu rozkvést."
Chyběla digitální revoluce, masivní rozšíření kompaktních fotoaparátů s LCD displeji, a především smartphonů s předními kamerami a možností okamžitého sdílení. Bez těchto klíčových prvků zůstal "extender stick" jen zajímavou kuriozitou, která předběhla svou dobu.
Technologická ozvěna: Když se staré nápady vrací
Je fascinující sledovat, jak se některé vynálezy vynoří, zmizí a pak se s novou silou vrátí. Přesně to se stalo s myšlenkou prodloužené ruky pro autoportrét. Zatímco Uedův patent dávno vypršel, moderní "selfie tyč" zažila svůj celosvětový boom až kolem roku 2014 (Wikipedia). Co se změnilo? Příchod smartphonů s kvalitními předními kamerami, lehkost a kompaktnost těchto zařízení, a především rozmach sociálních sítí, které učinily ze sdílení fotografií každodenní rituál.
Dnešní selfie tyče jsou sofistikovanější, často s Bluetooth propojením pro dálkové ovládání spouště a držáky pro různé velikosti telefonů. Ale základní myšlenka zůstává stejná: získat širší záběr, zahrnout do snímku více lidí nebo pozadí, a především mít kontrolu nad vlastním autoportrétem (iMore, Wikipedia). Je to důkaz, že lidské potřeby se v průběhu času příliš nemění, jen technologie, které nám pomáhají je naplňovat, se vyvíjejí.
Příběh selfie tyče je skvělou ukázkou toho, jak se dobré nápady mohou objevit dávno před tím, než je na ně svět připraven, a jak se s příchodem správných technologií a společenského kontextu mohou znovu zrodit a dobýt svět.
