Představte si, že byste si dokázali vybavit, co jste dělali, co jste jedli nebo s kým jste mluvili kterýkoli den svého života – třeba 17. března před patnácti lety. Většina z nás by si nejspíš stěží vzpomněla na včerejší oběd, natož na tak dávnou událost. Existuje ale hrstka lidí, pro které je tato neobyčejná schopnost každodenní realitou. Jejich mozky fungují jako nekonečný deník.

Tento fascinující fenomén se nazývá hyperthymésie, neboli vysoce nadprůměrná autobiografická paměť (HSAM). Není to jen dobrá paměť, je to něco zcela jiného. Lidé s hyperthymésií si vybavují události ze svého života s takovou přesností a detaily, jako by je prožívali znovu, a to bez jakéhokoli vědomého úsilí. Dokáží přesně pojmenovat datum, den v týdnu a popsat, co se ten den stalo jim i ve světě.

Když si mozek hraje na deník: Fenomén hyperthymésie

Hyperthymésie je neurologická schopnost, která se vymyká běžnému chápání lidské paměti. Ti, kteří jí oplývají, si dokáží vybavit téměř každý den svého života s výjimečnými detaily, včetně emocí, smyslových vjemů a souvisejících událostí. Je to, jako by měli ve své hlavě uloženou kompletní a plně přístupnou databázi svých osobních zážitků od raného dětství.

Tento stav je ale neuvěřitelně vzácný. K roku 2021/2024 bylo na celém světě diagnostikováno méně než sto osob s hyperthymésií. To z ní činí jeden z nejvzácnějších paměťových fenoménů, o kterých věda ví. Prvním vědecky zdokumentovaným případem byla žena jménem Jill Price, označovaná také jako 'AJ', jejíž schopnost popsali výzkumníci z University of California, Irvine v roce 2006. Její příběh otevřel dveře k pochopení tohoto záhadného daru.

Vzácný dar, nebo prokletí? Co hyperthymésie skutečně znamená

Mnozí si možná myslí, že taková paměť musí být úžasná výhoda. Umět si vzpomenout na všechno, co jste se kdy naučili, nebo na každý krásný moment? Zní to sice lákavě, ale realita hyperthymésie je složitější. Na rozdíl od populárního, ale převážně mýtického konceptu „fotografické paměti“ (eidetic memory), hyperthymésie se týká výhradně osobních, autobiografických vzpomínek. Neznamená to, že by si člověk dokázal zapamatovat celou knihu po jediném přečtení.

Lidé s hyperthymésií si vzpomínají na svůj život, ne na učebnice. A co víc, jejich paměť není výsledkem mnemotechnických pomůcek ani záměrných strategií zapamatování. Je to spíše automatický a nekontrolovatelný proces. Vzpomínky na prožité události se jim vybavují spontánně, často s takovou intenzitou, jako by je prožívali znovu. Tento nepřetržitý proud minulosti může být pro jedince s hyperthymésií značnou psychickou zátěží, protože si nedokážou zapomenout ani bolestivé nebo traumatické zážitky.

Jak se liší 'superpaměť' od té běžné (a proč to není fotografická paměť)

Naše běžná paměť je selektivní. Většinu informací z našich dnů zapomeneme, a to, co si pamatujeme, je často zkreslené nebo neúplné. Je to přirozený mechanismus, který nám umožňuje filtrovat nepotřebné detaily a soustředit se na to podstatné. Lidé s hyperthymésií tuto „filtrační“ schopnost zřejmě postrádají. Každý den se jim ukládá do paměti s neuvěřitelnou přesností, ať už šlo o významnou událost, nebo jen o všední den.

Často se hyperthymésie zaměňuje s fotografickou pamětí, ale jde o zásadní rozdíl. Fotografická paměť, pokud vůbec existuje v populární podobě, by znamenala schopnost přesně si vybavit vizuální obrazy nebo stránky textu. Hyperthymésie se soustředí na osobní prožitky – na „co se mi stalo“ a „jak jsem se u toho cítil“. Je to jako mít nekonečný film svého života, který se neustále přehrává, a to často bez možnosti pauzy nebo rychlého přetáčení. To zdůrazňuje, že se nejedná o naučenou dovednost, ale o vrozenou neurologickou zvláštnost.

Život s nekonečnou pamětí: Výhody a úskalí

Život s hyperthymésií je paradoxní. Na jedné straně si tito lidé dokáží vybavit každý detail své minulosti, což jim může pomoci v rozhovorech, při připomínání si důležitých dat nebo ve studiu historie. Dokáží přesně popsat, co se dělo v konkrétní den před desítkami let, často včetně počasí, zpráv v televizi a osobních pocitů. To je schopnost, kterou většina z nás může jen obdivovat.

Na straně druhé však tento dar přináší obrovskou emocionální daň. Neschopnost zapomenout znamená, že si člověk neustále vybavuje nejen radostné chvíle, ale i ty bolestivé, trapné nebo traumatické. To může vést k emocionálnímu přetížení, úzkostem a potížím s odpouštěním, ať už sobě, nebo druhým. Představte si, že byste si každý den znovu prožívali své nejhorší selhání nebo největší zklamání. Někteří hyperthymesici popisují, že jim minulost neustále „proudí“ hlavou, což může být vyčerpávající a bránit jim plně žít v přítomnosti.

„Lidé si myslí, že mít superpaměť je požehnání, ale často je to spíš břemeno. Každá chyba, každá bolestná událost, se mi vrací s takovou intenzitou, jako by se stala včera.“

Co říká věda: Pohled do mozku hyperthymesiků

Vědci se snaží pochopit, co stojí za touto mimořádnou pamětí. Studie naznačují, že hyperthymésie může souviset s rozdíly ve struktuře a funkci určitých mozkových oblastí. Konkrétně se výzkum zaměřuje na amygdalu, temporální lalok a nucleus caudatus. Amygdala hraje klíčovou roli v emočním zpracování a v ukládání emocionálně nabitých vzpomínek. Temporální lalok je důležitý pro paměť a rozpoznávání, zatímco nucleus caudatus je součástí bazálních ganglií, které se podílejí na učení a paměti.

Tyto oblasti zřejmě u hyperthymesiků vykazují zvýšenou aktivitu nebo odlišnou konektivitu, což by mohlo vysvětlovat, proč si pamatují události s takovou emoční a smyslovou intenzitou. Například článek „Highly Superior Autobiographical Memory (HSAM): A Systematic Review“ z PMC (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC10899207/) shrnuje dosavadní poznatky a zdůrazňuje složitost tohoto fenoménu. Vědci stále hledají přesné mechanismy, které tuto vzácnou schopnost umožňují, a studium mozků těchto jedinců nám pomáhá lépe pochopit, jak naše paměť funguje – nebo spíše, jak by mohla fungovat v extrémních případech.

Hyperthymésie je fascinující ukázkou neobyčejných schopností lidského mozku, která zároveň přináší složitou otázku: je lepší si pamatovat vše, nebo mít možnost zapomenout a jít dál? Tato vzácná schopnost nám připomíná, jak komplexní a zároveň křehká je naše paměť, která pro většinu z nás slouží jako filtr, jenž nám umožňuje nejen vzpomínat, ale i zapomínat pro naše vlastní duševní zdraví.