Vzpomínáte si na dobu, kdy se města klaněla svým excentrickým postavám a místo posměchu jim projevovala úctu? San Francisco 19. století bylo takovým místem, a jeho největší ikonou se stal muž, který si sám udělil titul „císař Spojených států“ – Joshua Abraham Norton. Jeho příběh je fascinující mozaikou bankrotu, šílenství, ale především neuvěřitelné lidské laskavosti a kolektivní hry.
Nešlo o žádného chudáka z ulice. Norton, původem z Anglie a vychovaný v Jižní Africe, připlul do San Francisca v roce 1849 v době zlaté horečky. Přivezl s sebou značný kapitál – odhadem 40 000 dolarů, což by dnes odpovídalo milionům. Byl úspěšným obchodníkem, který investoval do nemovitostí a rychle si budoval jméno v rozvíjejícím se městě. Měl pověst bystrého a schopného podnikatele, jehož budoucí osud se zdál být předurčen k bohatství a vlivu.
Ztracené jmění a zrod císaře
Osud však bývá vrtkavý. V polovině 50. let 19. století se Norton pokusil využít nedostatek rýže v San Franciscu, který vyhnal její cenu do závratných výšin. Spatřil příležitost a rozhodl se investovat své jmění do nákupu obrovské zásilky rýže, která mířila z Peru. Chtěl ovládnout trh a prodat ji za astronomické ceny. Bohužel pro něj, několik dalších lodí s rýží dorazilo dříve, a trh se přesytil. Cena prudce spadla a Nortonova spekulace ho přivedla k úplnému bankrotu, následovaly roky soudních sporů a nakonec v roce 1858 se jeho majetek rozplynul v dluzích.
Tato finanční katastrofa zřejmě podlomila jeho psychické zdraví. Z kdysi váženého obchodníka se stal muž bez domova a bez prostředků, bloudící ulicemi San Francisca. Ale Norton nebyl typ, který by se vzdal. Místo toho, aby se utápěl v sebelítosti, rozhodl se pro radikální krok, který navždy změnil jeho i celé město. V září 1859, ve věku 41 let, si v místních novinách nechal otisknout proklamaci, která šokovala, pobavila a nakonec i chytla za srdce celé San Francisco.
V této proklamaci se Joshua Norton, „na výslovnou žádost většiny občanů Spojených států“, prohlásil za „císaře těchto Spojených států“. Neuplynuly ani dva roky a jeho ambice se ještě rozšířily. Přijal další titul: „ochránce Mexika“. Místo aby byl označen za blázna a odsunut na okraj společnosti, stal se Norton zvláštním, ale milovaným symbolem. Lidé v San Franciscu, známém svou otevřeností a tolerancí, se rozhodli hrát jeho hru.
Když se San Francisco poklonilo svému císaři
To, co začalo jako podivný akt, se rychle proměnilo v kolektivní fenomén. Obyvatelé San Francisca, včetně vlivných médií a dokonce i úředníků, se k Nortonovi začali chovat s úctou, kterou by si skutečný panovník zasloužil. Přizpůsobil si starou vojenskou uniformu s epoletami a kloboukem s pavími pery, doplněnou holí a dvěma psy – Bummerem a Lázarem, kteří se stali jeho věrnými společníky a sami o sobě lokálními celebritami. Každý den procházel ulicemi, zdravil se s občany a kontroloval „své“ město.
Jeho přítomnost byla všudypřítomná. Divadla a restaurace mu vyhrazovaly nejlepší místa a nikdy po něm nechtěly zaplatit, což císař přijímal s královskou samozřejmostí. Dokonce vydával vlastní měnu – bankovky s jeho portrétem a podpisem, které měly hodnotu mezi padesáti centy a pěti dolary. Tyto „Nortonovy dolary“ přijímaly obchody s úsměvem, ačkoliv neměly žádnou skutečnou hodnotu. Byly to spíše suvenýry, symboly sounáležitosti s místní legendou a odrazem jedinečného smyslu pro humor celého města.
Císař Norton se stal nepsaným, ale respektovaným maskotem San Francisca. Turisté si ho přijížděli prohlédnout, žádali o autogramy a kupovali si jeho falešné peníze jako unikátní památku. Jeho každodenní okružní jízdy městem byly součástí jeho rituálu, kdy pečlivě prohlížel budovy, kontroluje veřejné práce a dohlížel na blaho svých „poddaných“. Byl ztělesněním ducha San Francisca – nespoutaného, svobodomyslného a vždy připraveného přijmout neobvyklé.
Dekrety, vize a odkaz excentrického vládce
Během své „vlády“ vydal císař Norton nespočet proklamací a dekretů, které se objevovaly v místním tisku. Některé byly zcela absurdní, například rozpuštění Kongresu Spojených států, nebo nařízení o odstranění všech psů z města. Jiné však byly překvapivě prozíravé a předznamenaly budoucí rozvoj San Francisca. Například opakovaně vyzýval k výstavbě mostu a tunelu, které by spojily San Francisco s Oaklandem. Tato myšlenka se v té době zdála bláznivá, ale o mnoho desítek let později se stala skutečností v podobě Bay Bridge a Transbay Tube.
Jeho dekrety se týkaly i občanských práv. Jednou například zakázal používání hanlivého výrazu „nigger“, pod hrozbou pokuty 25 dolarů, což bylo na tehdejší dobu velmi progresivní. Jindy nařídil, aby se všichni občané zúčastnili veřejné diskuze, aby se vyřešily neshody bez násilí. Ačkoliv jeho „rozkazy“ neměly žádnou právní sílu, tisk je často zveřejňoval a občané je s úsměvem komentovali, uznávaje tak jeho roli jako svérázného, ale milovaného vládce.
Císař Norton byl pro San Francisco víc než jen blázen v uniformě. Byl ztělesněním nekonformity a svobody, kterou si město cenilo. Jeho přítomnost dodávala městu jedinečný charakter a stala se součástí jeho identity. Stal se živou legendou, o které se vyprávěly historky a jejíž význam pro místní kulturu se jen prohluboval. Jeho vliv přesáhl i literární svět; předpokládá se, že slavný spisovatel Mark Twain, který v té době žil v San Franciscu, se inspiroval císařem Nortonem při tvorbě postavy „Krále“ v románu Dobrodružství Huckleberryho Finna (Wikipedia).
Proč si ho město zamilovalo a jak žije jeho památka dál
Láska San Francisca k císaři Nortonovi byla silná a projevila se i v krizových situacích. Jednou byl příliš horlivým policejním důstojníkem zatčen pro duševní poruchu. Tato událost vyvolala v celém městě vlnu veřejného pobouření. Občané se hromadně dožadovali jeho propuštění. Policejní náčelník musel Nortona osobně propustit a veřejně se omluvit, přičemž prohlásil, že císař „nikdy nespáchal žádný zločin a prolil krev pouze nepřítele své země“ (FoundSF). Tento incident jen potvrdil, jak hluboce byl císař zakořeněn v srdcích obyvatel.
„V očích San Francisca nebyl císař Norton jen blázen, ale živoucí symbol svobody, tolerance a lidské sounáležitosti v době, kdy se město teprve utvářelo.“
Když císař Norton v lednu 1880 zemřel na ulici, jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Byly to pravděpodobně největší pohřby, jaké San Francisco do té doby zažilo. Místní noviny se rozloučily s „císařem Spojených států a ochráncem Mexika“, a připomněly jeho laskavou a neškodnou povahu. Ačkoliv byl bez majetku, občané San Francisca se složili na důstojný pohřeb a na náhrobní kámen s nápisem „Norton I., Císař Spojených států a ochránce Mexika“.
Památka císaře Nortona žije dál. Je připomínán v knihách, písních, divadelních hrách a dokonce i v názvech místních podniků. Je symbolem jedinečného ducha San Francisca – místa, kde se excentricita nejen toleruje, ale slaví, a kde se hranice mezi realitou a fantazií občas stírají. Příběh Joshuy Nortona ukazuje, že někdy stačí jen uvěřit, aby se nemožné stalo součástí každodenní reality.
